Nový experimentální blog
Pustil jsem se do nového typu blogu, který asi ještě nikdo nezkusil. Ale přesto v tom nejsem sám…
Matematika, filosofie, programování, in-line bruslení a vše mezi tím. Více o mně…
Pustil jsem se do nového typu blogu, který asi ještě nikdo nezkusil. Ale přesto v tom nejsem sám…
Not many are true to their own selves…
Jak můžete nejlépe poznat nějakou a knihu a porozumět jí? Kromě toho, že ji sami napíšete, je druhou nejlepší možností přeložit ji do jiného jazyka. Pokud to děláte s otevřenou myslí, hodně se při tom naučíte.
Take my hand walk the sky with me / Twice around the world till we touch down / Life’s in the air, music syncs / Feel the sound…
Spousta lidí vůbec neví, co v životě chce. A ti, kteří to vědí, nemají ke svým cílům vždy snadnou cestu. Kdo se někdy pokoušel svůj život plánovat, odškrtávat si úkoly ze seznamu, nutit se do „prospěšných“, ale nezáživných věcí a dělat rozhodnutí navzdory svým pocitům, jistě mi dá za pravdu, že to není ani efektivní, ani příjemné. Narazil jsem však na knihu, která zaujímá radikálně odlišný postoj.
Za tři týdny budu sedět v letadle do australského Melbourne. Půlroční dobrodružství začíná!
Sometimes the world comes crashing down. We’ve all known the triggers of major crises. Physical illness, relationship difficulties, stress, or depression. These things occasionally pay a visit. Sometimes all of them at once. But they have a reason for coming. They’re not setbacks. They’re not here to hurt. They are great opportunities to pause your life and think for a while how you got here and where are you going. A crisis is a lesson.
For something that does not even exist, the future seems to be a rather obsessive theme for humans. How to face it?
For a while I turned up the volume, closed my eyes, and let the music flood my mind. As always, the sound brought with it a stream, a river, a voracious torrent of memories. Memories half-forgotten and vividly remembered, memories of happiness and of pain, memories of love and loss. Memories, rivers of life. Yet rivers never twice entered.
Ve své osobní filosofii se kloním k determinismu: názoru, že naše činnosti, rozhodnutí a osudy jsou nějak rozhodnuty – determinovány – předem. Jsem však schopen rozlišit mezi nejméně dvěma typy determinismu. Oba mají své potíže, oba je nutné ještě více promyslet, a žádný z nich mě úplně nepřesvědčuje. A co vás?
While I was sorting through my writings, I found a short text I wrote more than two years ago. Unedited, here is a flashback of my July ‘09.
Představte si, že byste mohli na rok pozastavit svůj současný život a cestovat světem. Představte si, že skončíte v práci a přerušíte vysokoškolské studium. Představte si, že si sbalíte troje šaty, foťák, laptop a filosofickou knížku a vyrazíte na Blízký východ a do Asie. Za starodávnými chrámy Turecka, za zahalenými ženami Íránu, za pohořími Pákistánu, za horkem Indie, za kláštery Tibetu, za divy Číny. Stopem, na kole, vlakem, pěšky. Žijete za pár dolarů denně, užíváte si plně každého dne a nemáte žádné definitivní plány. Setkáváte se s lidmi a noříte se do jejich kultury.
Co mi daly tři roky obchodování s cennými papíry a studia finančních trhů? Naučil jsem se dívat dál než panikařící dav a vítat dramatické propady.
Nedávno jsem musel spravovat pár větších kousků software, které jsem napsal před pár lety. Kromě toho, že to byl speciální druh pekla („WTF?! Jak jsem mohl spáchat takovýhle zvěrstva?“), připomněl mi tento zážitek, co jsem se naučil za těch osm let, co píšu software za peníze.
Na Spiked Math vyšel skvělý komiks: It’s a small world (after all). Určitě se na něj podívejte, i když třeba nejste matematici. Za pomoci matematických úvah komiks tvrdí, že počet možností, jak můžete vést svůj život, je konečný, jinými slovy, existuje omezení toho, co ve svém životě můžete dělat. Naprosto nesouhlasím, a mohu toto tvrzení vyvrátit pomocí úplně stejného nástroje: matematiky :-)
Lákání Twitteru už jsem drahnou chvíli odolával, ale když jsem objevil, že už ho vedou i mí konzervativnější přátelé…
Jen těžko lze přehlédnout nejnovější zemětřesení, které kolem předsedy ODS rozpoutala média. Nemístné vtipy na adresu Židů, tvrdá kritika církve, homofobie,… konzumentovi informací musí být jasné, že tentokrát Topolánek dovedl své křupanství na nový level. Je tomu ale opravdu tak? Pokryla média tuto tzv. „kauzu“ opravdu objektivně? Pro jednou se můžeme přesvědčit sami…
Úkolem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je mimo jiné dohlížet na transparentnost veřejných zakázek. Člověk by řekl, že když tento úřad sám musí nějakou veřejnou zakázku vypsat, bude to vzor čistoty a fair play. Podobně, jako se od policisty dá čekat, že nevylupuje banky. Toto očekávání ÚOHS skutečně splňuje. Například když bylo vloni v srpnu potřeba koupit limuzínu pro předsedu úřadu Petra Rafaje, vypracoval ÚOHS takřka dokonalou zadávací dokumentaci. Na automobil bylo vzneseno 47 velmi přesných požadavků, které čirou náhodou dokonale odpovídaly dokonalému modelu Audi A8 v prodloužené verzi. A požadavky to nejsou nijak malicherné. Například takové „doplňky v interiéru: dřevo kořene ořechu, středně hnědé“ či „minimální prostor pro hlavu na zadním sedadle 980 mm“…
ČSSD je veselá kopa, nebo ne? Copak by lidé bez smyslu pro humor mohli navrhovat dohodu o stabilizaci rozpočtu, zároveň při tom v parlamentu prosazovat zákony zvyšující fiskální výdaje, a při tom všem být známí jako ti, kdo dohody nedodržují?
Projekt Červené tlačítko je chvályhodný. Umožňuje snadno nahlašovat weby s nelegálním obsahem a zvyšuje tak bezpečnost (nejen) dětí na Internetu. Nebo snad ne? Co když je tento program založen na morálně pochybné tendenci a jako bonus odesílá bez vašeho vědomí důvěrné informace soukromé firmě?
Dnes jsem při placení v supermarketu zažil těžko zapomenutelnou příhodu. Starší zákaznice o několik pokladen dále se pustila do zuřivé a poněkud jednostranné hádky s pokladní. Protože ani po hlasitém emocionálním výlevu nedosáhla svého, odsekla „tak to ne, to já si nevezmu, na shledanou“, zanechala nezaplacený nákup u pokladny a vyřítila se vztekle ze ztichlého obchodu. Důvod? Její nákup sestávající z jediné housky stál 2,50 Kč, zatímco údajná cena měla být o korunu nižší…
Za sedmero horami a dvanáctero řekami rozprostírala se zem zvaná Česká republika. Měla mnoho nepřátel uvnitř i za hranicemi a obyčejný člověk aby se v ní neustále bál útisku a vykořisťování mocných. Naštěstí měl lid svého spasitele. Bezohledným vládcům postavil se rytíř zvaný Jiří Paroubek. Byl to člověk šlechetný, spravedlivý, čestný a nanejvýše skromný. Zájem lidu vždy kladl před zájem vlastní a před sebekrutějším odříkáním necouvl ni o píď.
Tak nám zavedli šrotovné. Červencové prezidentské veto bylo dnes přehlasováno. A zdravý rozum už zase dostal levým hákem. Bylo prosazeno populistické gesto s minimální účinností a s rizikem vážných vedlejších efektů.
Ubohé bulvární „zpravodajství“ televize NOVA sleduji zřídka, a to za účelem pobavení a poučení. Tendenční prezentace, zveličování, demagogie, překrucování, srdceryvné emoce… kde jinde naleznete tak rozsáhlou přehlídku moderních technik pro manipulaci s informacemi? Bere-li to člověk s nadhledem, nezřídka se i královsky pobaví. Dnešní perličkou z reportáže o oddlužovacích společnostech si bulvár připsal další bod :-)
Před pár dny jsem se vrátil ze čtyřdenního in-line zájezdu do německého Flaemingu. Do nohou jsem dostal 176 km, do uší pak hodiny své oblíbené hudby: trance (in-line a hudba jsou pro mne nerozlučnou symbiózou). Zodpovědně prohlašuji, že Flaeming je bruslařským rájem na zemi…
Notes to self. Quoted from Τὰ εἰς ἑαυτόν, a philosophical book by Marcus Aurelius (121 – 180 CE), a Roman emperor.
Před devětapadesáti lety byli popraveni čtyři obžalovaní z takzvaného „Procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové”. Dalších devět obžalovaných bylo odsouzeno na desítky let vězení. V následných navazujících procesech bylo obžalováno celkem 639 osob. Procesy byly pečlivě zinscenované, výpovědi obžalovaných vynucené, tresty určené předem.
Jo, to je výjezd z parkoviště :-). A teď si představte, že vaše auto stojí na tom horním parkovišti a musíte odjet, abyste stihli maturitu…
V sobotu 23. května jsem se zúčastnil večerní jízdy Ostravou na in-line bruslích. Akci tohoto druhu jsem si vyzkoušel poprvé, ale docela se mi líbila. Za doprovodu městské policie a organizátorů jsme si projeli okruh 6,2 km ulicemi Ostravy.
A high-school teacher once openly derided a pupil for his English pronunciation. “After four years of high school study, I would expect something more worthy of thy education”, saith the teacher. “Many a word have thou utterly transmogrified by thy unbecoming articulation, and thy discourse was not a little difficult to understand and make sense of.” Not content with abasing the pupil thus, he chided him yet more.
Your trusty headphones serve you the familiar rhythms of Armin van Buuren’s brilliant trance. The sun is shining like crazy, the wind is buzzing in your ears, and the eight polyurethane wheels literally sing in contact with the asphalt. You love in-line skating, and you have been missing it for too long. You speed up; the combined noise of wind and wheels nearly drowns out the music. The volume clearly needs to be increased. You do so without slowing down. The outside world is a blur; the houses, the gardens, the parked cars, the occasional pedestrians taking a stroll. Faster, faster! You’re flying, spreading wings, stroking the wind…no, you are the wind. You are Zephyrus.
Obrázek vydá za tisíc slov :-)